úvodní strana
časopis S.M.R.K.
S.M.R.K. - skautský měsíčník střediska Junáka Křtiny - je časopis, který vydává středisko od roku 1998 pro svoji vnitřní potřebu. Zdarma je distribuován registrovaným členům střediska. Ti si v něm mohou přečíst jak reportáže z proběhlých akcí střediska, tak i informace o akcích připravovaných. Dále zde naleznou zajímavosti z historie (nejen) křtinského skautingu a řadu dalších informací o chodu střediska.
expedice "Hlíza 2002"
Díl první
Jak to vlastně vše začalo? Na počátku byla obyčejná návštěva jeskyní Vintoky a Lopač, kde jsme šťastnou náhodou potkali speleologa z Českého krasu Ivoše Zárubu. Ten nám, po tom, co jsme šťastně (a někteří z vypětím všech sil) vylezli z jeskyně, nabídl, zda nechceme v létě přijet k "nim". Myslím, že na nabídku poměrně rychle zapomněl, ale my ne. Brouk, v podobě téměř bájných míst Malé a Velké Ameriky, Hágenovy štoly a jiných míst, nasazený do našich hlav nám nedával spát. A po několika měsících jsme Ivošovu nabídku, k jeho velkému zděšení a vzpomínání komu to vlastně slíbil, přijali. No, a tak to vlastně začalo. A jak to pokračovalo? Po dvou měsících usilovné výměny e-mailů mezi Zbyňkem a Ivošem bylo vše domluveno a datum našeho odjezdu ze Křtin bylo stanoveno na 16.7.2002, tedy na úterý po příjezdu z tábora. Cílem naší cesty měla být malá vesnička jménem Bubovice, která leží kdesi za hory, za lesy kus od Karlštejna. A my začali plánovat celou expedici, což se v budoucnu mělo ukázat jako celkem zbytečné. V pátek jsme - někteří - seděli nad mapou Karlštejnska a okolí a přemýšleli, co, kdy, kam, plánovali jídelníček, sháněli vybavení pro horo-speleo lezení (snažili se zjistit, co to znamená sedák se dvěma ocasama - to jsme zjistili, ale až velmi pozdě) a tak podobně. No a v osudný den, v úterý 16.7.2002 jsme stáli na Křtinské zastávce a čekali na autobus v 7:20 hod. Do autobusu nastoupilo celkem 9 lidí: Zbyněk, Juri, Přema, Warden, Kamča, Klára, Liba, Marťa a Venďa. Do Bubovic nás však dojelo 10 a ptáte se, kdo byl ten poslední? Nebudu vás dlouho napínat. Ano, většina z vás jistě už ví, že to byl Doktor. No, a tak to pokračovalo a vlastně už i začalo. A příště se dozvíte, co to je trafačka, jak se nám cestovalo a spoustu jiných zajímavostí.
 
Díl druhý
V Brně jsme dokoupili potřebné i nepotřebné zásoby a nasedli do vlaku směr Praha. Projížděli jsme místy malebnými i méně krásnými. Někoho zajímaly mašinky, někoho okolní příroda a ostatní krásy při cestování vlakem. Tak jsme se šťastně dostali až na nádraží Praha-Smíchov. Zde jsme odložili naše zavazadla (a Doktora-jel si fotit mašinky do Loděnic) a jali se prohlížet krásy naší "stověžaté matičky". Bohužel náš historicko-architektonicko-provšecko zápal neměl dlouhého trvání. Po výstupu z metra nás přivítal hustý liják. I přes tuto překážku jsme se dopravili do leteckého muzea a tam notnou chvíli (osychali) obdivovali spousty letadel - co taky jinýho?. No a nebyli bychom těmi pravými turisty, kdybychom nenavštívili Karlův most a nezhlédli panoráma Hradčan. Někteří z nás ale těmi pravými turisty nebyli a raději se mnou šli obdivovat (ne)pěknou budovu nákupního centra Anděl. Skoro přesně v 18:00 jsme pak čekali na Smíchově na druhou skupinu, nahodili krosny na svá bedra a vypravili se směrem do …… (zrovna teď si na jméno té pražské čtvrti nemůžu vzpomenout) za jeskyňáři a na autobus do Bubovic. Při výstupu z metra, v němž Kamilka dostávala zrakovou halucinaci a jiné záchvaty (prý viděla Ivoše,…) na nás naši budoucí průvodci už netrpělivě čekali- no, měli jsme trochu zpoždění. Tak jsme nacpali své zavazadla do jejich auta a šli koupit lístky na autobus. Místo cca 3 minut, za které se nákup 10-ti lístků z automatu dá normálně stihnout, Zbyněk vymyslel nový způsob zabírající asi pětinásobek normálního času. Což celkem pobavilo jak místní, tak i kladenské (Ivoš) existence. Cestou autobusem směrem k našemu dočasnému domovu se až zas tak moc nedělo. Celý přesun proběhl naprosto spořádaně, tedy skoro celý. Když už jsme se blížili ke svému cíli, letadlo, které se (nenadále) vznášelo ve vzduchu, vyděsilo Kamču natolik, že sebou musela rovnou praštit o stěnu autobusu (a že to pěkně zadunělo). Načež nás pan řidič vysadil v Bubovicích. A hádejte, koho jsme tam potkali? No ano, správně, zase toho Doktora (a tohle nám bude dělat celou expedici). Po chvíli čekání dorazili i speleologové a místo na trafačku nás zavedli do místního restauračního zařízení IV.skupiny. My, hladoví (žízniví) jak vlci, jsme jejich pohostinnosti snadno podlehli a danou knajpu navštívili. Zde nás Ivoš mírně šokoval perfektním naplánováním našeho (už jen) 5-ti denního pobytu. Opravdu vše bylo přesně rozvrženo (a jak si později přečtete i připraveno). Po asi půl hodině až hodině pobytu (a po třech kofolách) jsme se konečně vydali směrem pryč z obce, do hlubokých lesů a tak. Po cestě padaly ze strany Ivoše a jeho druhů poznámky: "A víte proč se Trafačce říká Trafačka?" nebo "Myslíš, že jim to dojde?". Těmito poznámkami vybičovali naši již beztak obrovskou zvědavost do ještě gigantičtějších rozměrů. A v tom se na boku rovné a přehledné cesty vedoucí mezi polem a lesem objevila stará transformační stanice elektrického proudu (správně, podobná jakou mají v Bukovince, ale o trochu-víc větší a obehnaná železným schodištěm). Na plácku (parkovišti) před touto chloubou hoteliérství v Čechách nás už čekala zbylá část jeskyňářů, kteří naše zavazadla (svá pozadí) vezli v autech. Nastalo veliké provádění, ubytovávání a vybalování. Mužská část osazenstva (mimo Náčelníka -nová přezdívka od party sklerotiků pro Zbyňka) zabrala mezipatro mezi přízemím a prvním patrem (dřevěná palanda pro cca 2 lidi), návštěva od vodní záchranky (námi původně také považována za jeskyňáře) zabrala 1.patro, holky se uvelebili ve druhém mezipatře a Náčelník + Ivoš si zabrali třetí mezi-podkrovní patro (to je ale pater co???). A jak asi správně tušíte, spát se nešlo. Náš plánovaně neplánovaný seznamovací večírek se měl konat u táborového ohně, jenže ouha, v okolí nerostl žádný jehličnan a tedy ani šáší na rozdělání ohně. Ještě, že jsme takoví vycvičení skauti a ani nepřízeň přírody nás nezastaví. Takže oheň nakonec přece jen zaplál a my se, alespoň trochu poznali s našimi hostiteli.
 
Díl třetí
Ráno nás dokonale probral pohled na deštivé nebe a aktivně nastoupené jeskyňáře. Jejich nadšení nám ale vůbec neimponovalo a i přes Náčelníkovo popohánění jsme se svým tempem krůček po krůčku přibližovali stavu fungování. Pomalu jsme si zabalili sedáky, vařiče a další vybavení nezbytně nutné k našemu přežití, uvařili snídani (chleba se sardinkami), umyli ruce-nohy-ksichty…. A to nám trvalo tak dlouho, že v polovině této doby už Ivoše přešla chuť na nás čekat a předem vyrazil na místo našeho výcviku. Prý, že to tam zatím připraví-trapná výmluva. A my se asi za hodinu vydali za ním. Během našeho pochodu přestalo pršet, což jsme s povděkem přivítali. Jakmile jsme dorazili na Chlum (lom asi 4 km od Bubovic, kde se měl náš výcvik konat) a zhlédli skalní stěnu, notně přikrášlenou pomocí lan a skob, došlo nám, že oni to s tím výcvikem asi myslí vážně. A ono fakt jo. Nejdřív proběhla kratičká instruktáž - jak každé z těch hejblátek, slaňovátek a lozítek pracuje.A pak už měla nastoupit praxe, ale ouha nikomu se zrovna moc nechtělo jít se první ztrapnit. A tu se nebojácně zvedl Zbyněk, nasoukal se do sedáku se dvěma ocasy a tou spoustou hejblátek a vyrazil. A že mu to šlo. Pak se osmělili i ostatní a zjistili jsme, že ono je to vlastně zábava jak na kolotoči. Jen Klára, Venďa a Doktor tímto způsobem trávení léta pohrdli a odešli se speleoložkou do nedaleké jeskyně Barrandovka (a víc už jsme je neviděli).

Na tomto místě bych se rád zmínil o tom jak jsem několikrát všechny tři výše zmíněné odpadlíky přemlouval, ať o svých zážitcích taky něco napíší. Ale oni, že ne. A když se konečně uvolili něco sepsat, tak mi to ani nedodali. (sem patří 2-3 nadávky na jejich osoby)
Tedy až do jedné hodiny jsme si užívali sluníčka, skal a dalších přírodních krás. Pak jsme se přesunuli k nedalekým rourám a tam nacvičovali jumarování (=pomocí těch hejblátek se dostanete po volně visícím laně až nahoru), které nás prý mělo čekat odpoledne v jedné jeskyni. Podle Ivoše to měla být asi 120 metrů hluboká jeskynní propast (jo, tak asi tohle odradilo většinu od návštěvy Tomáškárny). Po fyzicky vysilujícím nácviku následoval rychlý přesun do vesnice Srbsko. Zde jsme se opět shledali s Klárou, Venďou a Doktorem. Ti si prý v Barrandovce pěkně nabili lokty, kolena a jednu (Klářinu) čelovku. Na hlad jsme si v místní restauraci Elma dali lehký oběd a po krátké siestě vyrazili směrem k naší první zdejší jeskynní návštěvě. Po asi 30-ti minutách pochodu (a jednom ošetření dvou poraněných cyklistů-ale to auto poškrábali pěkně) jsme došli ke dvěma jeskyním, do první-Tomáškárny jsme se vydali pouze já, Juri a Zbyněk + jeskyňáři. O ostatní jsme se rychle přestali starat, protože nás zde čekalo cca 30-ti metrové slanění na dno té "prý 120 metrové" propasti. A zde nás Ivoš milostivě nechal zbytek jeskyně prozkoumat na vlastní pěst. A že tam toho bylo. Všeho všudy jedna díra o průměru lidského těla, do které jsme všichni jak ovce nalezli. Za tímto průlezem se nacházel malý dómek, jehož podlaha ležela asi 2 metry pod okrajem onoho průlezu a... A víc už nic. Takže se lezlo zpátky, jenže ouha. První se snažil ven dostat vodní záchranář, ale jeho sedák se zasekl o malý výstupek a on nás pěkně zašpuntoval. Řekli byste si legrace, ona to fakt sranda byla, ale pouze prvních deset minut. Po třičtvrtě hodině ve stísněném prostoru s malým vodopádkem v zádech se to přestalo všem líbit a kdybychom nebyli skauti, tak by létaly kvanta sprostých slov. Nakonec jsme se všichni nějak vysoukali ven a teď nás čekalo ono avizované vyjumarování té propasti. Jenže speleologové si na nás chtěli cosi vyzkoušet a tak nás nahoru vyvezli pomocí improvizovaného kladkostroje (prý mohl každou chvíli prasknout a my mohli spadnout až na samé dno - naštěstí se tak nestalo). Nahoře na nás čekala Kamča a nalila nám do žil dávku optimismu a dobré nálady. Po nezbytném převléknutí do čistšího oblečení, během něhož začalo vydatně pršet, nás jeskyňáři dovezli až do Bubovic - přece nebudeme chodit pěšky. Tam jsme potkali zbytek naší skupiny - ti to pěšky šli - a dozvěděli se jak se měli oni. Prý se nikam nedostali, protože ta druhá jeskyně (Podtraťovka - název od toho, že její část se nachází pod vlakovými kolejemi) nešla otevřít. A tak, zmoženi náročným dnem, jsme zalezli do pohodlí našich spacáků a v očekávání zítřka usnuli.
 
Díl čtvrtý
A je tu další expediční den. A jak jsme později zjistili, tak asi ten pochodově nejnáročnější. Jenže to my ještě netušili. Ale všechno pěkně po pořádku. Takže ráno jsme se opět (málem) probudili, ale aby to nebylo pro naše hostitele tak jednoduché, tak jsme zase absolvovali naše ranní přípravné rituály, tentokráte obohacené o velké balení, protože dnešní noc jsme měli strávit úplně jinde. V doprovodu jeskyňáře Pepy (k naší velké lítosti prý Ivoš odjel do... práce???) jsme se pak vydali směrem k lomu Mořina, respektive k Malé Americe a jejím štolám. Cesta nám ubíhala celkem rychle (na to jak jsme byli unavení), ale průchod po okraji obilného pole, po včerejším deštíku plného bahna, nás vydatně zpomalil a zašpinil. Ale i tak jsme se statečně postavili před bránu obehnanou ostnatým drátem a nabitou elektrickým proudem (takhle člověk po čase zveličuje své zážitky - takže ničemu co tady píšu bych ani já sám nevěřil) a netrpělivě čekali na vedoucího ochranky, který nás měl pustit dovnitř. Tak se taky stalo a my se bryskně převlékli do našich "speleo-obleků" (u někoho výsledný vzhled připomínal spíš dojičku krav), obhlédli vstup do štoly a vydali se do neznáma. Uvnitř štoly jsme kupodivu neobjevili tu bájnou jeskynní tmu, ale jakési pološero způsobené mnoha otvory proraženými ve skále, které nám poskytly dostatek příležitostí pokochat se krásou lomu Malá Amerika (a kdybyste byli na Promítání diáků z tábora a expedice, mohli jste to vidět taky). Některé z těchto otvorů jsou však v dnešní době už zadělány železnými mřížemi a betonem - i když se proti těmto bezpečnostním opatřením vytvořila skupina asi 60tiletých "bojovníků za lidská práva" nazývajících se Amerika boys, kteří jsou prý schopni za jednu noc tyto mříže z velké části odstranit (čilí dědoušci - pozn. redakce (Jaká redakce? To poznamenal tuším sám Warden. - pozn. skutečná redakce). Při poslechu takovýchto a podobných historek jsme pak přišli k hlavní "atrakci" celého systému chodeb - Hágenově studánce. Zde jsme bázlivě shlédli zvon nad studánkou a deníček, do kterého se každý odvážlivec zapíše, když složí zkoušku odvahy (a pokud možno napište i adresu, ať si vás Hanz lépe najde a zabije vás - do roka a do dne). Každému určitě spadl kámen ze srdce, když jsme se dostali ven, protože cynismus některých lidí nezná mezí a za každým rohem štoly se našel nějaký magor, který musel předstírat, že je strašidlo a vybafnout na nevinou kolemjdoucí (inovací bylo snad jen tiché plížení a pokus o škrcení nevinné oběti). Náš program potom pokračoval vařením oběda na plošince nad Malou Amerikou, odkud byl krásný výhled na skupinku mladých trampů na poloostrůvku ve vodách zatopeného lomu. K naší velké nelibosti se však dokázali jen s pomocí pěti PET lahví a nafukovací podložky přepravit přes ledovou vodu, aniž by namočili své vybavení včetně CD přehrávače, jehož zvukem oblažovali široké a daleké okolí. Další cesta nás zavedla do podhradí Karlštejna (ano, je to ten hrad postavený Karlem IV. ), který jsme však jen minuli, protože jsme se (marně) snažili stihnout vlak, který nás měl zavést do Srbska (vesnice u Bubovic - neplést s tou zemí na Balkáně - jedná se pouze o shodu jmen). To slovíčko marně tam není jen tak, my náš vlak opravdu nestihli, což mělo nedozírné následky na náš další program, protože hodinové zpoždění bylo pro nás velkou a bolestnou ztrátou. Jakmile jsme dorazili do Srbska, rychle jsme vyskákali z vlaku a co nejrychleji se snažili přemístit se ke Koněpruským jeskyním vzdáleným asi 5 km. Jenž ouha, v rychlém postupu nám bránil strmý kopec. A tak ti rychlejší nabrali rychlost a snažili se rychle překonat vzdálenost do jeskyní a zde pozdržet poslední prohlídku (to bylo ale rychlosti). Což se nám nakonec, za přispění autostopu, povedlo. Zde stojí za zmínku jedna historka: Bezradně stojíme na vrcholu onoho rychle zdolaného kopce a už myslíme, že to nestihneme. Ale v tom se objevila bílá Škoda 120, z které vystoupila paní důchodkyně a jala se venčit psa. Když se řidič rozhodl nečekat a odjet, Náčelník zhodnotil situaci a požádal o odvoz ke Koněpruským jeskyním. Při nastupování si paní všimla našich nožů připevněných na batozích a v reakci na celosvětový terorismus a vzrůstající kriminalitu mládeže zakřičela: "Neber je, mají zbraně!!" Přesto jsme se šťastně dostali do cíle a vše zdárně vyřešili. Dokonce naše prohlídka byla doplněna o některé, běžně neříkané, zajímavosti. Možná i pro to, že naším průvodcem byl jeden student z Brna (no prosim, v Čechách musí provádět moravák). Jo a prej jsou Koněprusy jedním z největších hnízdišť netopýrů v ČR, ale my žádného neviděli - takže zase další českej blaf. A krápníky maj taky umělý. Pak naše kroky směřovaly do místa našeho dnešního noclehu - do Tetína. Zde jsme však nemohli nalézt jeskyňářskou základnu (ještě jednou budeme věřit Ivošovým a Pepovým popisům) a až asi po hodinovém hledání cca o 30 metrů vedle jsme objevili budovu z nápisem Zdař Bůh. Tak jsme usoudili, že to asi bude ono a vypůjčenými klíči se vloupali dovnitř. Ještě jsme si obstarali dostatek pitné vody v místní hospodě - potajnu stáčené z vodovodního kohoutku na záchodech, protože jeskyňáře tam nemají rádi (v té hospodě), takže se tam o nich nesmíte zmínit (a to my nevěděli) - a pak už opět vyčerpáním tvrdě usnuli. Snad jen veverky běhající v trámoví nás trošku budily.
 
Díl pátý
Ráno jsme si trošku přispali, což nám už celkem chybělo. Takže zpoždění našich dnešních průvodců - Pepy a Šamana - nám ani trošku nevadilo. Po vydatné snídani (už ani nevim, co jsme měli) nás čekal kratší pochod přes centrum Tetína směrem k jakýmsi blbodírám (název pro jeskyni, kde se dlouho plazíte jedním směrem, pak se tam otočíte a lezete nazpátek). Dál jsme pak pokračovali směrem dál do Terasovky a Portálovky (jak jinak než jeskyně). Před tím nás ale opět opustil Doktor, který se (pro změnu) vydal fotit svou životní lásku - vláčky a mašinky. My se pak statečně pustili do prozkoumávání první jeskyně .... - zde by stálo zato uvést její název, ale vzhledem k tomu, že moje paměť je čím dál děravější a Terasovka s Portálovkou se mi pletly odjakživa, tak si jeden z těch dvou názvů vyberte a dosaďte si ho za dva páry těch teček. Snad jediné co nás na této jeskyni upoutalo bylo několik podivných hub rostoucích v jejich útrobách - aspoň mně se líbily. Pak jsme se přesunuli o kus dál do té druhé jeskyně (zase Portálovka x Terasovka) a po notné chvíli napjatého očekávání, zda se Šamanovi podaří otevřít vchodové dveře … No, nebýt Kláry, tak se mu to snad ani nepodařilo. Ještě, že se mezi náma najdou silní lidi s úzkým zápěstím - doslovná citace požadavku Šamana na pomocnou sílu při otevírání dveří do jeskyně … se opět ponořili do jeskynní tmy. Ale aby se nám to zas až tak nelíbilo, tak nás naši hostitelé nechali prolízat dvěma úzkýma plazivkama. A pro naši větší potěchu ta druhá byla plná (vody??) bahna nebo něčeho podobnýho. Já si to pro jistotu zkusil ještě jednou, ale tentokrát přes skoro průzračně čistou kaluž. Za odměnu jsme ještě chvíli mohli pozorovat jeskynní plísně na podlaze a pak už se lezlo ven. Následoval rychlý přesun zpět do Tetína a zde urychlené vaření oběda (už sem myslím někde psal, jak rychle jsme vždycky vařili a jedli). Potom následoval opět rychlý přesun, tentokrát do Berouna na nádraží. Pokud byste si mysleli, že jsme to šlapali pěšky, nebuďte naivní, copak jsme stroje? Do Berouna nás vezl autobus. A odtud jsme pro změnu jeli vlakem do Loděnic. A kde je vlak, tam je většinou i Doktor, takže nás neminulo šťastné shledání na nádraží v Loděnici. Na programu pak byla prohlídka Chrustenické šachty (tam se prý točila část filmu Zdivočelá země a taky se tam občas prý potápí Ivoš). Když jsme vylezli ven, tak nás čekalo šťastné shledání číslo dvě a to s Ivošem. Kdybyste náhodou zapoměli, kdo to je, tak si přečtěte první díl Hlízy 2002. No a na závěr dne následoval, pro změnu pomalý, přesun zpět do Bubovic, tentokráte zase pěšky. Na kopci nad Bubovicemi jsme pak obdivovali místní letiště. Jak jsme se později večer u ohně dozvěděli dají se zde prý zaplatit vyhlídkové lety. Takže někteří - Juri - začali koketovat s myšlenkou kouknout na zem z vršku a ne furt zespodu. A tak jsme, plni nadějí a plánů do dalšího dne, všichni usnuli.
 
Díl šestý
A konečně je tu konec! Respektive popis posledních dvou dnů naší expedice. Ráno jsme se náš pravidelný rituál snažili zkrátit na minimum, ale ani to nás nedostalo na úroveň očekávanou jeskyňáři. Takže ti nám zase utekli a čekali na nás na "náměstí" v Bubovicích. Odtud jsme se pak vydali směrem k Malé a Velké Americe a k Mexiku (třetí lom mezi oběma Amerikami). Po chvíli jsme se rozdělili na dvě skupiny. První tvořená Klárou, Venďou, Přemou, Doktorem a Pepou se vydala na prohlídku Velké Ameriky. Druhá ve složení Juri, Warden, Zbyněk, Kamča, Marťa, Liba a Ivoš se vydala zkusit si lezení na Mexiku. Teď se vyprávění stočí právě na onu druhou skupinku. Po krkolomném sestupu pěšinkami ve stěně Mexika jsme se dostali na plošinku asi 12 metrů nad dnem lomu. Tady Juri na můj nevinný návrh ať vytáhne sedáky a karabiny, že slaníme, odpověděl se zděšením v očích, že je nemá. A protože než by slanili všichni lezeníchtiví dolů na dvou speleosedácích, které táhl Ivoš, museli by zase nahoru, tak jsme provedli důslednou selekci a Zbyňka s ostatními holkami vyhnali za první skupinou na Velkou Ameriku. Takže jsme zůstali jen Juri, já, Ivoš a skalní převis, na kterém jsme si následné tři hodiny hráli jako malé děti na prolízačkách. Zde se ukázala Ivošova velká a skoro nezištná dobrosrdečnost, když se kvůli mně a Jurimu, kteří jsme se bavili někde mezi vodní hladinou a skálou, neváhal obětovat a brodit se několikrát vodou, aby uspokojil naše naléhavé potřeby (jíst, pít, číst, ???). Za to mu patří velký dík, protože slíbená piva a panáky, kterými byl motivován, nikdy nedostal. Naše poklidná zábava byla přerušena pouze návštěvou chebských skautů, z nichž však jen jejich vedoucí našel dost odvahy slézt až za námi. Ale čas nás tlačil, takže jsme byli nuceni vše sbalit, na příkaz vůdce chebských skautů vercajk nahodit na záda jeho svěřenců, a vylézt zpět nahoru. Po krátkém pochodu jsme se pak utábořili na dětském hřišti v Bubovicích, kde jsme si v klidu uvařili oběd a vyčkali příchodu první skupiny. Asi za půl hodiny dorazili a my se během loupání brambor dozvěděli, že dolů na Velkou Ameriku se kvůli ostraze vůbec nedostali, takže museli vzít za vděk koupáním na Malé Americe. Po obědě jsme se vrátili zpět na Trafačku, nabalit potřebné vybavení pro naši poslední návštěvu zdejší jeskyně. Na parkovišti před hospodou jsme se pak převlékli, nepotřebné svršky zanechali v autě a vydali se směrem k Arnoldce. Po asi desetiminutovém pochodu jsme dorazili k malým plechovým dvířkům. Po krátkém sestupu po žebříku na začátek jeskynního systému jsme byli nuceni opět se rozdělit. Respektive Ivoš si vybral, koho chce sebou a ostatní zanechal relativně mírnějšímu údělu. A tak jsme se vrhli do posledního neznáma. A to nám bylo osudné. Nejdříve se jeskyně zdála docela suchá (rozuměj, žádné kvanta bahna), až po notně dlouhé době jsem se dostali k jakémusi podzemnímu jezírku. Tady se nás Ivoš snažil přemluvit ať se deme vykoupat. Dokonce se snažil použít i sílu, ale výsledek veškerý žádný. A tak nás s pološíleným výrazem v očích vedl do největší atrakce zdejšího podzemí. Po zkušenostech s Tomáškárny jsme mu však nedovolili, aby nás nechal něco prozkoumávat, ale musel jít pěkně první. Což možná nebylo nejlepší pro Juriho, který jej hned následoval. Ale pěkně po pořádku. Došli jsme až k jakémusi tunelu, kterým už protékalo cosi jako "řeka" bahna a který směřoval pořád hloub a níž. První se sklouzl dolů Ivoš a hned za ním s menší či větší dávkou nedůvěry i my ostatní. Jak už jsem psal nejhůř na tom byl Juri, protože na konci toho bahnitého tobogánu byl malý a ještě bahnitější dómek, kde už seděl Ivoš s koulí bahna v rukách a čekal, komu to hodí na blembák (=helma). Samozřejmě každý hned toužil po odvetě, takže vše se zvrhlo v jednu velkou "koulovačku". Když už toho měl každý skoro dost začali jsme se plazit ven. Postupem času na nás bahno pěkně tuhlo a u východu z jeskyně jsme se nemohli skoro hnout. Následnou koupel v místním rybníčku přivítal určitě každý z nás (a vůbec jsme se nenechali rušit místními vyděšenými a nechápajícími rybáři). Určitě si také dovedete představit ten údiv a nepochopení v očích zbytku členů expedice, které náš úděl minul. A co bylo nejhorší? Určitě ta cesta v noci přes téměř poseče né pole do Bubovic (naboso a skoro nazí při cca 8°C) na náměstí. Přetrpěná muka jsme si pak dlouho kompenzovali douškem teplého čaje v hospodě. Ráno nás pak čekal už jen pochod od Trafačky přes Svatý Ján pod Skalou do Berouna na nádraží. Ovšem i ten byl zpestřen výstupem na skálu nad Svatým Jánem - a tato cca tříkilometrová zacházka byla jen proto, aby nám jeskyňáři ukázali kudy půjdeme dál. No a v Berouně následovalo srdce - a peněženko - ryvné loučení, při kterém jsme se vzájemně obdarovávali dary nesmírné ceny a slibovali si, že se budeme vzájemně navštěvovat (tyto nejhorší noční můry se již několikrát realizovaly). Ve vlaku pak všechny přemohla únava a prospali jsme celou cestu až do Brna. Domů jsme se dostali, myslím, v neděli 21.7.2003 okolo 23:10 hod.
 
Petr Zapletal - Warden
 
Fotografie z expedice "Hlíza 2002"
RSS kanál | W3C xhtml 1.0 valid | Michal Uhler - Doktor |